Milí rodiče,

K paní Kláře jsem začala se synem chodit již téměř před rokem, kdy jsme měli jasný odklad školní docházky, a mně bylo jasné, že pokud se na školu nezačneme trošku připravovat, budeme to mít oba v první třídě těžké a to i přes ten odklad. Navíc si syn nese genetickou predispozici pro dysfunkce, je velmi neposedný a emočně nevyvážený, zadrhává v řeči.

Na první hodinu k paní Kláře jsem šla s mírnými obavami, jelikož ze zkušenosti s Tedíkem vím, že se mu jen tak někdo „nezalíbí“, Avšak jeho slova, když jsme odcházeli domů „Mamko, ta se mi líbí, sem budeme chodit“, mě přesvědčila, že i ta dálka, kterou pravidelně jezdíme (téměř hodinu MHD tam a další zpět) bude stát za to.

Syn je jedináček, vždy zvyklý, že na něj byl dostatek času a téměř vše se přizpůsobovalo jemu, tudíž začátky byly těžké – zvyknout si na to, že je potřeba pravidelně dělat něco, co ho moc nebaví a co zatím nevidí jako potřebné (Proč to musím dělat já a ne ostatní děti ve školce?). Ale zvládli jsme to, a i když se mu úplně pokaždé nechce a dává to výrazným způsobem najevo, vždy se nám paní Klára snaží program trošku obměnit, aby to syna stále bavilo.

Maxíka již končíme, avšak docházet budeme dále, určitě až do té doby, než půjde syn do školy. Za tu dobu, co k paní Kláře chodíme, vidím obrovský posun v grafomotorice, syn již ví, jak správně napsat číslice, učíme se písmenka, trénujeme sluchové vnímání, soustředění…. Ale hlavně, již je zvyklý na to, že „úkoly“ musí dělat pravidelně!

Není to však jen o dítěti, změnou musejí projít i rodiče, najít si každý den čas na to, aby si „úkoly“ připravili, s dítětem je vypracovali, poté je pochválili a to vše beze spěchu a s radostí, jelikož naše nálady a nadšení se samozřejmě přenášejí i na děti samotné.

Přeji všem dětem i rodičům, ať vydrží, úspěchy se brzy dostaví!

Lucka Boháčová